Tajemství strachu. Proč a jak nás ovlivňuje strach.

Strach je pouze jedna z představ nás samých v naší možné budoucnosti našeho života.

„Strach lže a ty mu věříš.“   Friedrich Nietzsche                                    

Strach je jednou z emočních výbav člověka, který nám má pomoci vyhnout se nebezpečí. Avšak co se stane, když nad námi převezme moc, nebo nás ovlivňuje při každodenních činnostech? Každý z nás už asi zažil nějaký druh strachu. Například před zkouškou ve škole. V takové situaci se nám zrychlí tep, potí se nám ruce, popadáme dech, je nám mdlo…

 

Strach vznikne, když něco jiného v nás uhasne.

Se strachem nastává problém, když nám začne výrazně zasahovat do života. Může nám znemožnit normální fungování v životě, v práci, v rodině nebo u koníčků. Pokud se tak stane a strach nás i do velké míry, nebo úplně ovlivňuje, může jít o signál začít se situací něco dělat. Nedovolme, aby nám strach přerostl přes hlavu a zabránil nám dělat obyčejné životní činnosti.

 

Jak tedy strach vzniká?

Představte si situaci, kdy jste součástí skupiny lidí a ocitli jste se před velkým, nebezpečným úkolem. Ve středověku by to mohlo být jít ulovit nějaké nebezpečné zvíře kvůli přežití. Když jste ještě v bezpečí, tak si v mysli stejně dobře vykonstruujete celou nadcházející situaci, jako by byla reálná a ta vás začne děsit. To kvůli tomu, protože vás napadne spoustu situací, které by se mohli stát, a tak začnete mít strach.

Takové situace a pocity však denně spouštíme, ať vědomě či nikoliv, i na podměty, které normálně člověk za ohrožující nevnímá. Z takové situace se pak často stává, že jsme konstruktéři v naši mysli. Mozek nerozeznává mezi silnými představami a tím, co se ve skutečnosti děje. Reaguje na ně stejně. Pokud si tedy v mysli představíme nebezpečné zvíře, dáte mu podobu i schopnosti, které jsou pro nás nebezpečné, vytvoříme tvora a situaci, v které máme strach, protože nás to může ohrozit. Mysl na takové představy reaguje strachem, protože nás chce přirozeně ochránit.

Když to dobře spojíme se svým životem, tak se klidně může stát, že se bojíme chodit mezi lidi, jít přes přechod, jet autobusem, nebo čekat ve frontě a další. Důležité je poznat, kdy to ještě není problém a naopak, kdy nás strach výrazně ovlivňuje v našem životě.

 

Vnímání našeho vnějšího světa.

Svět kolem nás vnímáme všemi smysly. Naše mysl zaznamená všechny informace z okolí. Tyto informace však nejsme schopni vědomě  zpracovat. Pouze ty, na které upřeme pozornost. Zbytek informací z našeho okolí přichází k našemu nevědomí. Nevědomí je schopno zpracovávat informace mnohem rychleji a vyvozuje z vnějších informací reakce, na které reaguje dřív než my bychom vědomě zareagovali. Tyto reakce nám napomáhali po tisíciletí přežít okolní nebezpečí. Proto máme vrozené, neboli zděděné strachy z výšek, ze tmy… Více se dočtete z minulého článku „Nedovolte strachu, aby nad vámi převládl.“

 

Vědomá a nevědomá cesta.

Stane-li se něco v naší blízkosti, nebo  se ocitneme v nějaké situaci, naše nevědomá mysl může situaci vyhodnotit jako hrozbu (ránu, ohrožení, místo…). Už se vám určitě stalo, že jste se prvně lekli, jako reakce na nějaký podmět, a až potom jste začali přemýšlet, co se stalo. Asi mi dáte za pravdu, že pořadí je správné. Neznám nikoho, kdo by prvně přemýšlel, jestli se má leknout.

 

Čím je to však dané a proč tomu tak je?

Existují dvě cesty, kterými se šíří informace v našem mozku. První cesta je nevědomá reakce, která je mnohem rychlejší než vědomá. Jde o cestu, která vede ze smyslů přes strukturu „talamus“ přímo do amygdaly. Ta zalarmuje ostatní části mozku. To má za následek reakci jako je úlek, škubnutí, rozbušení srdce… To vše se stane ještě dříve, než si uvědomíme danou situaci. Nastává tedy děj, kdy se prvně lekneme a až poté o celé situaci začneme vědomě přemýšlet.

Druhá cesta je vědomá reakce. Nastává až po aktivaci strachu, kdy zareaguje naše vědomá mysl. Informace putuje do talamusu, který přerozděluje informace dále do kůry mozkové. Kůra tyto informace dále zpracovává. V tomto okamžiku dochází k uvědomění celé situace a k vyhodnocování, zda situace vyžaduje naši pozornost. Pokud ano, tak tok informací dále podněcují amygdalu a dál spouští strachovou reakci, která nastala.

Strachy jsou zakódované informace v našem mozku a podněcuje jich nevědomá část, která reaguje na okolní podměty. Pomáhá nám přežít, ale může nabývat i chorobných podob, které nám znemožní žít náš život v klidu a plnohodnotně.

Stavějte jednu cihličku po druhé a postavíte dům – s tím, že položíte každou zvolenou cihlu nejlépe, jak jen cihla může být položena.

1x 0x

Súvisiace články